Tedy vyjížďka, ono jich bylo více. Já i Pavel Karpíšek jsme soutěživí lidé, a tak jsme celou věc pojali jako sportovně-poznávací výzvu s cílem projet na kole celý „Pavlův“ senátní obvod. Ten začíná západně od Plzně a zahrnuje okresy Plzeň-sever, Rokycany, a dokonce i několik obcí na Berounsku. To se za jeden „zátah“ zvládnout nedá, takže výletů, na které vás těmito řádkami také zveme, bude hned několik.
Začít jsme nemohli nikde jinde než na domácím hřišti Pavla Karpíška. Sraz máme tedy před vejprnickou radnicí. Přiznám se bez mučení, že tento kout Plzeňska příliš neznám a do Vejprnic přijíždím vlastně poprvé. Pavel mi chce ukázat místní krásy a prý toho bude hodně.
Mně se to tu začíná pozdávat ještě před startem. Říká se, že práci starosty na obci poznáte hned po vjezdu do ní. Je-li to pravda, tak před Pavlem smekám. Třeba krásně opravenou radnici a parčík s in-line dráhou obdivuji ještě před tím, než dorazí i Pavel.
Ten je tu za chvilku, a protože si všiml, že se mi ve Vejprnicích zalíbilo, ukazuje mi ještě hasičskou zbrojnici. „Hasiči a sportovci, to je naše obecní rodinné stříbro. Jako starosta se jim taky snažím aspoň trochu vracet, co pro obec dělají. Připravujeme výstavbu nové hasičské zbrojnice a naše sportoviště se ti určitě také budou líbit“ vysvětluje mi Pavel Karpíšek.
Nejsme tu ale na exkurzi, a tak hurá do sedel! Trochu se divím, že na začátku projížďky po okrese Plzeň-sever Pavel neomylně míří na jih, ale věřím mu a za chvíli vidím, že dělám dobře. Míříme po cyklostezce směrem na Líně. Mezi poli a lesem první kilometry příjemně ubíhají a člověk si ani nevšimne, že křižujeme frekventovanou „domažlickou šestadvacítku“ a později i dálnici D5, obě samozřejmě bezpečně podjezdem, resp. po lávce.
Ani se nenaděju a zastavujeme u legendami opředeného letiště. To tady měla stát Gigafactory. Pavel Karpíšek toto slovo často skloňuje. Aby ne, hodně se zasazoval o to, aby vláda brala v potaz i místní starosty. Jsem rád, že letiště i plány na obří továrnu jsou pryč. Co ale zůstává, to je symbol Líní – pomník 5. leteckého stíhacího pluku v podobě letounu MiG-19. To je fotopoint pro dobu instagramovou a facebookovou!
Autor: Jik jik, CC BY-SA 3.0
Míříme dál na západ a Pavel mění téma hovoru. Od vojáků a letadel plynule přešel k horníkům. Díky tomu už teď vím, jak vznikl další ze symbolů zdejší krajiny – halda u Zbůchu. „Mnohem lépe si představu uděláš, až uvidíš těžbu v místním hornickém muzeu. To dali dohromady opravdoví nadšenci a klobouk dolů před nimi,“ vypráví Pavel Karpíšek, když já horko těžko vzpomínám na učivo základní školy o nerostném bohatství České republiky.
Pavel správně pochopil, že mě hornická historie tohoto kraje zaujala, a tak mi cestou na sever přes Nýřany trochu vypráví. Určitě stojí za to se poučit i na stránkách hornického spolku (hhszud.cz). A Pavel dál vypráví a vypráví. Inu, nezapře svou učitelskou minulost v nedalekých Blatnicích, ani lásku k tomuto kraji.
Jenže naše cyklistická vášeň nesmí zůstat v ústraní, a tak jedeme dál. V Rochlově mi Pavel ukazuje klasicistní zámek, který velmi pěkně opravuje soukromý vlastník, a když přefuníme další kopec, mineme další soukromé zámky v Úlicích a v Pňovanech. Přístupné sice nejsou, ale pokochat se jimi zvenku také stojí za to, i když evidentně už zažily lepší časy. Když se ale řekne Pňovany, většině (cyklo)turistů vytane na mysli hlavně slavný železniční most přes přehradu Hracholusky. Vede tudy i cesta pro pěší a cyklisty, a tak tuším, že jej můj dnešní průvodce nevynechá. A nemýlím se. Pohled na toto technické dílo, které prošlo před pár lety kompletní opravou, je vážně impozantní. Navíc přehrada je pro Pavla též srdcová záležitost, strávil zde prý spousty času, a velmi ho mrzí, že se nepokračuje v krocích ke zlepšení kvality vody. I s tímto by rád v následujících letech pomohl.
Pokračujeme dále a Pavel mě nepřestává udivovat. Myslel jsem, že už máme historické stavby za sebou, ale Pavel přidává další. Zámek Trpísty, řopíky na obranné linii, která nás měla chránit před nacistickým Německem, a po náročném stoupání i zámek Krukanice. U Pernarce pak opět sjíždíme z asfaltu a míříme někam alejí. „Víš, takovéhle výhledy do toho našeho kraje já mám vážně rád,“ říká mi Pavel u zvoničky. A já ho naprosto chápu.
Pavel zase pochopil, že už mě celkem dost bolí sedací partie, a tak mi dělá radost a dál pokračujeme po asfaltu. Ukáže mi ještě zámek v Luhově i v Újezdu nade Mží. Ve Městě Touškově pak ze silnice odbočuje, aby mi ukázal, kde se tady jezdí bajkerské závody. Já si ale terén rád odepřu a poslední rychlé cukry si dáváme na místním pěkném náměstí, které není městskou památkovou zónou jen tak pro nic za nic.
Pak nám chybí už jen úsek po cyklostezce do Kozolup a přes Vochov návrat do Vejprnic. Pavel Karpíšek mi sice ještě prstem v dálce ukazuje místo kde se nachází mohylové pohřebiště z mladší doby bronzové, ale já už jsem rád, že držím řidítka, a jeho nadšení z pět tisíc let starých mrtvol úplně nesdílím. Máme za sebou totiž skoro 80 kilometrů. Po celém dnu v sedle musím uznat, že mě hodně překvapilo, jak je to tedy pěkné, i to, že musím do příště trochu víc natrénovat, abych Pavlovi stačil.
Autor ostatních fotografií: Pavel Karpíšek. Autor textu: Pavel Žižka
