Národní galerie Praha představuje retrospektivní výstavu „Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900“, zaměřenou na umělkyně ze střední Evropy, Nizozemí a Itálie.
Národní galerie Praha připravila retrospektivní výstavu „Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900“, která se zaměřuje na ženské umělkyně původem ze střední Evropy, Nizozemí a Itálie, působící od středověku do konce devatenáctého století. V úvodu výstavy, která probíhá ve Valdštejnské jízdárně a potrvá do listopadu, je vystaveno kolem 150 děl v oblasti malby, kresby, grafiky, sochařství a užitého umění. Tato výstava je pro Českou republiku prvním souborným přehledem tohoto druhu.
Mezi umělkyně, které lze na výstavě potkat, patří i Josefina Mařáková, známá jako Pepa Mařák. Její nekonvenční přístup se odrážel nejen v jejím umění, ale i ve způsobu života. Své dovednosti zejména čerpala od svého otce, krajináře Julia Mařáka, a neoficiální přístup měla i k pražské Akademii.
Další výjimečnou osobností je Luisa Max-Ehrlerová, která se stala známou díky svému stylu a snaze dosažení nezávislosti prostřednictvím umění. Navzdory složitým životním podmínkám coby malířka působila úspěšně a navíc vedla i kurzy malby.
Výstava prezentuje také díla Rachel Ruyschové, nizozemské malířky známé pro svou preciznost v obrazovém ztvárnění květinových zátiší. Ruyschová strávila značnou část své kariéry jako dvorní malířka a její obrazy jsou vysoce ceněné dodnes.
Jinou významnou postavou je Sofonisba Anguissola, jejíž renesanční obraz „Šachová hra“ zobrazuje její mladší sestry a naráží na schopnosti žen i v intelektuálních záležitostech.
Barbara Krafftová, známá především pro svůj portrét Wolfganga Amadea Mozarta a úspěšnou kariéru portrétistky, získala umělecké vzdělání díky otci a následně působila ve Vídni a v českých zemích.
Zcela zásadní postavou výstavy je Artemisia Gentileschiová, první žena přijatá do umělecké akademie ve Florencii. Témata jejích obrazů často reflektovala její osobní zkušenosti se životními traumaty a boj za ženskou rovnost.
Ředitelka Sbírky starého umění, Olga Kotková, poukazuje na to, že přestože talent není závislý na pohlaví, ženy ve výtvarném umění dlouho čelily řadě překážek včetně omezeného přístupu k formálnímu vzdělání. Výstava zdůrazňuje, jak se ženské umělkyně i přes tyto překážky významně podílely na uměleckých dějinách a kulturním dědictví, a to nejen v kontextu současného uměleckého trhu, ale také v rámci širšího historického a kulturního povědomí.
