S Pavlem Karpíškem, starostou Vejprnic a senátorem za obvod Rokycany, sdílím nejen křestní jméno, ale také vášeň pro cyklistiku. Tato společná láska nás přivedla k pravidelným vyjížďkám po krásách severního Plzeňska, z nichž se rodí i tyto inspirativní články.

V minulosti jste si tak mohli přečíst o tom, jak mi Pavel ukázal širší okolí Vejprnic nebo úplný severozápad tohoto regionu. Tentokrát však máme namířeno jinam.

Pavel už při minulých vyjížďkách pochopil, že mě bere baroko. Jeho monumentalitu prostě můžu. „Příště si užiješ,“ sliboval mi se šibalským úsměvem, když mě zval na další cyklistický švih, a já věděl, že ví, o čem mluví. Když jsme si navíc dali sraz v Plasích, na parkovišti jen pár desítek metrů od starobylých budov místního kláštera, bylo jasné, že má opět pravdu.

Ještě než jsme ale v Plasích vyložili kola, musel si Pavel vyslechnout moje reptání. Štrúdl aut proudící kolem konventu se mi totiž vážně nelíbil, stejně jako představa, že se na kolech staneme jeho součástí. Pavel mě uklidnil: „Už brzy se začne stavět obchvat. Povedlo se mi přesvědčit pana ministra dopravy o důležitosti této stavby a dohodli jsme se na jasných termínech, a tím vlastně posunuli k realizaci tu mravenčí práci zaměstnanců ŘSD. Ti tyto investiční akce připravují a za to jim patří obrovské poděkování. A navíc nezůstane jen u Plas, ale bude se pokračovat i obchvatem Kaznějova. To bych rád pohlídal.“ Když pak Pavel Karpíšek dodal, že se „Sedmadvacítce“ vyhneme, byl jsem v klidu. Navíc jsme vlastně ani pořádně nenasedli na kolo a Pavel mi ukázal, k čemu která z budov místního klášterního komplexu sloužila, kde dnes najdu expozici věnovanou Metternichům, kde Centrum stavitelského dědictví a kde mají výbornou zmrzlinu a také pivo, které jsme před startem v Knížecím pivovaru ochutnali. Ještě než se dostal k tomu, jak unikátním způsobem je postaven konvent, minuli jsme první značku označující cyklotrasu Baroko II. Ta dala tušit, že toho Baroka bude dnes opravdu hodně.

Vodu do bidonů jsme nabrali u vyhlášené studánky Prelátky jen kousek za Plasy a jali se poznávat význam slova kaňon. Údolí tohoto tvaru si tu totiž za miliony let vytvarovala řeka Střela, což nám cyklistům dnes přináší spoustu dřiny a potu. Silnička lemovaná žlutými cedulkami s nápisem Baroko II utěšeně stoupá a před námi se otevírají příjemné výhledy do kraje. Projíždíme malebnou vesničkou Vrážné a pod Ondřejovem jsme zpátky u Střely.

Tuším další stoupání a nemýlím se. Teď prý míříme k další barokní stopě. Alespoň Pavel Karpíšek to tvrdí. Na kraji Křečova zjišťuji, že měl pravdu. Místní barokní kostelík je jako vystřižený z prastaré pohlednice.

Mezi kapličkami a křížky postupujeme dál. Projedeme Štichovicemi, mineme Českou Doubravici, projedeme alejí a už je tu opět sjezd. Prý se mám nač těšit, slibuje Pavel. Jakmile míjíme ceduli s nápisem Manětín, začíná mi být jasno. V zámeckém parku tu dojde na svačinu i na Pavlovo dlouhé vyprávění. Je znát, že to tu má rád a že ví, o čem mluví. Navíc mi dělá i radost slibem, že teď nás žádný brutální kopec nečeká.

A opravdu, do Radějova si užíváme jen mírné stoupání a navíc po opravdu krásné cestě mezi lesy. Radějov je pak vysloveně za odměnu. Ne nadarmo je vlastně celý chráněn jako vesnická památková zóna. Konec světa, ale nádherný.Pokračujeme dále po cyklotrase Baroko II. Na silnici jsme zpět až u Hvozdu. Tady dá Pavel Karpíšek opět vzpomenout na své učitelské začátky a já se dozvídám o pět tisíc let starém sídlišti na nedalekém kopci. Baroko to sice není, ale zajímavé to rozhodně je.

Projíždíme Dražeň a mě dělá radost, že se blíží dlouhý sjezd. Když pak navíc v Lomanech Pavel přidá dlouhý výklad o těžbě borové smoly, které je věnované místní muzeum, nechybí mi ani potrava duševní.
Ani se nenadějeme, a jsme zpátky u Prelátky, tedy na okraji Plas. Máme v nohách 40 kilometrů. „Zvládneš ještě kousek? Ještě bych ti chtěl něco ukázat,“ ptá se Pavel, když podruhé doplňujeme bidony ze studánky. Ne, že bych nebyl unavený, ale nechci vypadat jako máslo, a tak hrdinsky přitakávám, že chci nášup. Pavlovi se zableskne v očích. Mě spíš straší ten krpál, do kterého odsud stoupá cyklotrasa Baroko I, na kterou se připojujeme.

Výjezd do Horního Hradiště je vážně něco, ale u kostela sv. Jakuba Staršího v Žebnici už mám zase tep na běžných hodnotách. Baroko mě opět zpravilo. Pokračujeme na severozápad do Mladotic místy, kudy dříve vedla železnice. Projedeme Chrášťovice a cyklotrasa Baroko I nás dovede k zámku Černá Hať. Další barokní stopa na dnešní trase. Tady by se ale okamžitě mohla natáčet pohádka Šípková Růženka. Minimálně tedy záběry po jejím staletém spánku. Zámek je totiž v dost zbědovaném stavu. To zámecký dvůr Kalec o dva kilometry dál, to je jiná písnička. Tady se o baroko soukromý majitel stará dobře. Když pak Pavel vypráví, jak je návrh tohoto dvora připisován legendárnímu Santinimu, mám z toho radost ještě větší.

Nohy už mě sice bolí, ale pohled na Kalec mi opět vlil energii do žil. Baroko I nás dovede do Přehořova. V Potvorově mi zase Pavel ukazuje budovu bývalé synagogy i románský kostel sv. Mikuláše, jednu z nejstarších památek v kraji. To už mám za sebou i vyprávění o vzniku unikátního hrazeného Odlezelského jezera, které jsme minuli. To si někde najděte, to je příběh pro film.

S více než šedesáti kilometry v nohách dorážíme k perle celého Plzeňského kraje. Santiniho dílo Mariánská Týnice doslova vstalo z popela a dostavěno bylo vlastně nedávno. Místní Muzeum a galerie severního Plzeňska má sice zavřeno, ale já smutnit nemusím. Zatímco polykám poslední sousta svačiny, kterou jsem si na dnešní švih sbalil, Pavel mě zásobuje informacemi nejen o této stavbě, ale i o okolní barokní krajině a o staré cestě, která nás za půl hodinky dovede zpátky do Plas.

Když do aut nakládáme své duralové oře, Pavel Karpíšek si nemůže nevšimnout, že sotva pletu nohama. Inu, 70 kilometrů je 70 kilometrů. Ukazuje mi proto ještě jednou, kde že mají tu výbornou zmrzlinu a navrch přidává vtípek, když mi ukazuje, kterým směrem tu mají lékařský dům. Prý je špičkově vybavený a prý v tom má prsty i Pavel. Já dám přednost té zmrzlině. Cyklotrasy Baroko I i Baroko II musím i s bolavýma nohama jednoznačně doporučit. Jen bych si je příště asi raději rozdělil do dvou výletů. :-)

Autor fotografií: Pavel Karpíšek - Facebook. Autor textu: Pavel Žižka