Tradiční role domažlického ponocného, sahající do 14. století, sloužila ochraně města. Do 19. století zanikla a za první republiky byla obnovena jako turistická atrakce. Od roku 1971 ji nahradil magnetofon, který dodnes přehrává nahraný zpěv, zachovávající historický odkaz pro návštěvníky.

Tradiční funkce domažlického ponocného, která sahá až do 14. století, byla původně zaváděna za účelem ochrany města před nebezpečím, včetně požárů, vojenského vpádu a povodně. V povinnostech ponocného bylo také zvonění při církevních obřadech a oznamování hodin zpěvem.

K funkci ponocného se přidala služba věžného, která vznikla krátce poté. Obě role však do 19. století zanikly. V době první Československé republiky byly funkce obnoveny jako turistická atrakce, aby zdůraznily historický význam tunajšího tradičního zvyku.

V 50. letech zastával funkci ponocného Martin Zdanovec, který vynikal svým zpěvem z věže. Během této éry nenosil psa a na zpěv jeho manželka odpovídala z věže. Posledním tradičním ponocným se stal Josef Tykal v roce 1968.

Roku 1971 byl ponocný nahrazen magnetofonem, jehož záznam se přenášel z věže domažlického kostela. Tento systém dodnes funguje jako připomínka minulosti. Magnetofon vysílá nahraný zpěv, který turisté mohou slyšet v pátek a sobotu večer v několika různých časových úsecích.

Tento tradovaný zvyk je součástí historického odkazu města Domažlice, a i dnes láká návštěvníky svou jedinečností a autenticitou. Funkce ponocného zůstává jako stálá připomínka historických tradic a kulturního bohatství města.