Proč tolik mladých lidí nejen v Číně objímá stromy?

Objímání stromů v čínských městech působí jako zvláštní módní vlna, ve skutečnosti ale odhaluje něco, co řeší i Evropa a Česká republika: stres, samotu po pandemii a únavu z neustálého výkonu. Kontakt se zelení – od lesních koupelí po „zelené recepty“ – se stále častěji bere jako jednoduchá, dostupná cesta ke zklidnění. Proč mladí lidé hledají úlevu právě u stromů a jak se podobný trend promítá do evropských měst i české krajiny?

Na první pohled to vypadá jako internetová kuriozita: lidé v parcích objímají stromy, opírají se o kmen, zavírají oči a „naslouchají“ dřevu. V Pekingu, kde jsou stromy všude – od širokých alejí po vnitrobloky obytných komplexů – se z toho pro část mladé generace stala tichá forma úlevy od stresu, osamělosti a tlaku na výkon. Jenže podobné hledání opory v zeleni dnes probíhá i v evropských městech. A stále častěji také v Česku.

Objímání stromů totiž není jen „pošetilý rituál“. V praxi se potkává několik trendů: únava z digitálního světa, nedostatek doteku, zhoršené duševní zdraví po pandemii a rostoucí důkazy, že kontakt se zelení může pomáhat se stresem a psychickou pohodou. V Evropě se navíc propojuje s tím, jak města bojují s horkem, suchem a přehříváním ulic – a zároveň hledají levné, přirozené způsoby, jak lidem vrátit pocit klidu.

Dotek jako luxus v době, kdy jsme pořád „online“

V původním příběhu z Pekingu hraje hlavní roli lesní terapeutka Xiaoyang Wong, která vede skupiny k tomu, aby strom nejdřív poznaly zblízka: pozorovat kůru, hmyz v rýhách, barvy, tvary a teprve potom se rozhodnout, jestli se stromu dotknout nebo ho obejmout. Pro řadu lidí je to cesta ven z vnitřního napětí – a také z izolace.

„Objímání stromů je způsob, jak mít v životě dotek.“Xiaoyang Wong, vedoucí pekingské komunity zaměřené na lesní terapii

Tohle „hledání doteku“ je překvapivě srozumitelné i v evropském kontextu. Mnoho mladých dospělých žije ve velkých městech, pracuje v režimu výkonu a porovnávání, vztahy se odkládají „až bude klid“ – jenže klid nepřichází. V takové situaci může být strom symbolicky i doslova oporou: je stabilní, dostupný, „neposuzuje“ a nutí tělo zpomalit.

Lesní terapie není jen metafora - co říká výzkum

Evropské instituce dlouhodobě shrnují důkazy o tom, že zeleň ve městech souvisí s lepším zdravím – od psychické pohody po některé tělesné ukazatele. WHO například popisuje, že městská zeleň může působit přes několik cest: podporuje relaxaci, zvyšuje pohyb, tlumí hluk a znečištění, pomáhá se sociálními kontakty a snižuje „tepelný stres“ v ulicích.

Samotné „lesní koupání“ (shinrin-yoku) se zkoumá hlavně přes krátkodobé efekty. Ve studiích se často sleduje stresový hormon kortizol nebo subjektivní pocit napětí. Přehledová práce publikovaná v databázi PubMed popisuje, že pobyt v lese může souviset s krátkodobým snížením kortizolu, zároveň ale upozorňuje na rozdíly v metodikách a potřebu kvalitnějších dat. Novější evropské studie zkoumají lesní koupání i jako praktický nástroj zvládání stresu, například u lidí, kteří sami uvádějí vyšší míru napětí.

Jinými slovy: strom vás „nevyléčí“, ale může být jednoduchým spouštěčem regulace nervového systému. A někdy stačí málo: pár minut ticha, pomalejší dech, pohled do korun a vědomý dotek kůry místo scrollování.

Evropa po pandemii - města plná lidí, hlava plná samoty

Čínský příběh zmiňuje osamělost a izolaci po covidu. To je důležité i pro Evropu, protože samota se tu stala veřejným tématem – nejen jako pocit, ale jako faktor zdraví. Evropská Komise (JRC) v roce 2022 udělala první celoevropské šetření osamělosti: v průměru 13 % lidí uvádělo, že se cítili osaměle „většinu času nebo pořád“ v posledních týdnech, a výrazně vyšší podíl přiznával osamělost alespoň občas. Zároveň JRC ve svých přehledech upozorňuje, že situace se liší podle zemí; Česko patří mezi státy s nižší mírou časté osamělosti (pod 10 %), ale to neznamená, že problém neexistuje – jen se častěji skrývá v konkrétních skupinách (mladí dospělí, lidé žijící sami, vyčerpaní pečující).

Právě tady se potkává „objímání stromů“ s evropskou realitou: není to exotický výstřelek, ale reakce na kombinaci tlaku, nejistoty a nedostatku bezpečných míst pro zklidnění. Strom je „tichý spojenec“ uprostřed hluku.

Od objímání stromů k „zeleným receptům“

V některých částech Evropy už se kontakt s přírodou překlápí i do zdravotních a komunitních programů. Známým příkladem je Velká Británie, kde NHS popisuje tzv. green social prescribing: propojování lidí s přírodními aktivitami (procházky, komunitní zahrady, skupinové programy v parcích) jako doplněk podpory duševního i fyzického zdraví. Smysl není nahradit léčbu, ale nabídnout strukturovanou, dostupnou cestu, jak se vrátit do rytmu a k lidem – bez tlaku na výkon.

To je důležitý posun i pro českou debatu: místo otázky „není to trapné?“ se řeší „jak to udělat smysluplně, bezpečně a dostupně“. A také kdo na tom vydělá nejvíc: podle Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) mají lidé různý přístup ke kvalitní zeleni ve městech, což souvisí se sociální nerovností. Zeleň tak není jen estetika, ale i otázka veřejného zdraví a spravedlnosti.

Lesní koupel za rohem, nejen na Šumavě

Česko má jednu výhodu: lesy jsou blízko a pro mnoho lidí jsou přirozenou součástí života. Zároveň roste nabídka vedených programů lesní terapie a lesních koupelí – někdy čistě relaxačních, jindy s terapeutickými prvky a důrazem na práci se smysly. Objevují se i kurzy a semináře, které tyto přístupy představují veřejnosti a odborníkům.

Vedle toho se mění i města. Praha například ve svých adaptačních dokumentech pracuje s modro-zelenou infrastrukturou a opatřeními, která mají tlumit dopady horka a sucha. To není jen klimatická agenda: víc stromů a příjemnější veřejný prostor znamená i víc míst, kde se dá zpomalit. A kde je úplně v pořádku si na chvíli sednout k nejbližšímu stromu, opřít se zády o kmen a nechat hlavu „odvětrat“.

Právě v městském prostředí má podobná praxe často největší smysl. Ne každý může odjet na víkend do hor, ale téměř každý má někde poblíž park, alej, vnitroblok nebo kus zeleně. A někdy stačí změnit jedinou věc: jít tam bez cíle „něco vyřešit“.

Jak to zkusit po evropsku, bez ezoteriky a studu

Pokud vás myšlenka objímání stromu odpuzuje, není potřeba začínat objetím. V evropské praxi se často pracuje s „mikrokontaktem“: zpomalit chůzi, vnímat zvuky, dotknout se kůry dlaní, soustředit se na dech, vnímat oporu pod nohama. Strom pak není rekvizita, ale kotva pozornosti.

Důležitá je i bezpečnost a ohleduplnost. Respektujte pravidla v parcích a chráněných územích, nechoďte do oplocených částí u památných stromů a myslete na klíšťata či alergie. A pokud procházíte výrazně horším obdobím (dlouhodobá nespavost, úzkosti, pocit beznaděje), berte kontakt s přírodou jako podporu – ne jako náhradu odborné pomoci.

Shrnutí

Objímání stromů v čínských městech je jedním z viditelných projevů toho, jak mladí lidé hledají úlevu od stresu, osamělosti a tlaku na výkon. V Evropě má podobný směr vlastní podobu: od lesních koupelí a programů lesní terapie až po „zelené recepty“ a snahu měst vracet více stromů do ulic. Česko má díky blízkosti lesů i rostoucí nabídce vedených programů dobrou startovní pozici – a pro začátek často stačí jen zpomalit a dát si pár minut v zeleni.

Ne nutně. Objímání stromu může být spontánní gesto. Lesní terapie (nebo lesní koupel) bývá vedená metoda, která pracuje se smysly, pozorností a bezpečným tempem tak, aby podpořila zklidnění a návrat do kontaktu se sebou i okolím.

Výzkum nejčastěji sleduje krátkodobé ukazatele stresu (například kortizol) a subjektivní pohodu. Přehledy i studie naznačují, že pobyt v lese nebo zeleni může souviset se zklidněním, ale výsledky se liší a neplatí to stejně pro každého. Dává smysl to brát jako podpůrný návyk, ne jako „zázračnou léčbu“.

Nemusíte. Pro mnoho lidí je účinnější začít „neviditelně“: pomalejší chůzí, vědomým dýcháním, pozorováním detailů a krátkým dotykem dlaní. Pokud vám obejmutí přijde přirozené, je to v pořádku – ale není to povinnost ani měřítko úspěchu.

Začněte nejbližším parkem, alejí nebo městským lesem. Klidně jen 15–20 minut bez telefonu. Pokud chcete vedenou zkušenost, v ČR existují průvodci a projekty zaměřené na lesní koupel/lesní terapii, které pořádají vycházky a kurzy.

Pokud potíže trvají týdny a zhoršují se (úzkosti, paniky, dlouhodobá nespavost, výrazný propad nálady, myšlenky na sebepoškození), kontakt se zelení může být podpůrný, ale není náhradou psychologa či psychiatra. V takové situaci je na místě vyhledat odborníka.